RECENZE - DĚLAT SE POŘÁD MUSÍ
REAKCE DIVÁKŮ
„Bylo to famózní i slza ukápla.“
„Bylo to velice něžné, osobní.“
„Ona dokázala život v Banátu přenést do divadla v Písku.“
„Byl z toho cítit život.“
„Chci jet do Banátu, abych pochopil víru, lásku.“
„Velmi to na mě zapůsobilo.“
„Znám Banát a skrze inscenace se mi vrátili vzpomínky.“
„Touha po domově.“
„Leona mě jako člověka dobře obeznámeného s prostředím českých vesnic v rumunském Banátu požádala o zpětnou vazbu k její autorské inscenaci, která čerpá z jejích vlastních zážitků ze stáže. Inscenace velmi zdařile mapuje řadu drobných i výrazných momentů z jejího pobytu – od vaření šípkové marmelády přes zpívání české hymny až po silné osudy jedné konkrétní postavy, kolem které se celý příběh soustředí. Vzniká tak mozaika, která je citlivá, poutavá a autentická. Představení navštívilo 22 diváků, z nichž přibližně polovina měla s Banátem nějakou osobní zkušenost – navštívili některou z českých vesnic, pobývali tam nebo se jich Banát jinak dotkl. Jen malá část publika (vlastně jen já) se však v tématu orientovala natolik, aby rozuměla všem narážkám, reáliím a vztahům. To se ukázalo jako důležité – během samotného představení se totiž v publiku objevovala nejistota, co je v příběhu založené na skutečnosti a co je autorskou fikcí. Tuto nejasnost pomohla rozptýlit až diskuze po skončení představení, během níž zaznělo mnoho „aha“ momentů a zpětně se tak diváci do inscenace ještě více ponořili. Ukázalo se, že by inscenaci velmi slušelo krátké úvodní slovo – jednoduché uvedení do kontextu oblasti a vybraných reálií, případně zmínění klíčových postav, které se v inscenaci objevují. Zároveň ale chápu, že právě absence explicitního vysvětlení je součástí poetiky inscenace a prodloužení její stopáže by mohlo narušit její křehkou a kompaktní strukturu (délka cca 30 minut působí velmi přirozeně). Po vyjasnění kontextu v diskuzi diváci opakovaně oceňovali nejen obsah, ale i pěvecké schopnosti Leony – její hlas, projev a schopnost zachytit atmosféru daného místa a času byly vnímány velmi silně. Celkově považuji inscenaci za velmi zdařilý autorský počin, který s citlivostí a vnitřní pravdivostí přibližuje zkušenost, jež může být pro mnohé jinak vzdálená nebo nesnadno uchopitelná.“
LUKÁŠ DAŇO | UČITEL NA SVATÉ HELENĚ | BANÁT, RUMUNSKO
RECENZE - DIVADELNÍ FESTIVAL PŘEMOSTĚNÍ
MEDITACE NAD SLOVANSKÝMI KOŘENY
Stejnak tak jako stará chalupa zapáchal dnes divadelní sál duší. Peřina nasáklá krví, voňavá temena hlav malých dětí, krávy na pastvě, to jsou obrazy, které nás nohama poutají k trávě a hlavy vysílají do oblak. Marmeláda se začíná vařit v pět ráno, mnozí z nás v pět ráno vstávají a spěchají na zastávku za kovovým vozem s nadávkami mezi rty, ale ani přes difuzi našich slovanských kořenů do rozsáhlejších světových záběrů si nemůžeme pomoci a meditujeme nad nimi. Většina z nás si drží blízko u srdce příběhy našich prarodičů – vždyť právě český Banát je perfektním obrazem zdánlivě ztracené československé čistoty, protože tam je tento duch stále naživu. Pro nás dva je téma inscenace vzhledem k osobním poutům jak k českým, tak k východoslovenským babičkám strašlivě blízké. Z Leony Houdkové vyzařuje kouzlo, které se mezi davy všedních dnů často vytrácí. Je to ale nesmírná škoda, jelikož když máme šanci na ni klidně jenom na vteřinku déle zaměřit pomyslná jevištní světla, je patrné, že těchto křehkých, ale vypravěčsky nejmocnějších hlasů ke krásnému životu potřebujeme více. Podávání mléka nebo jakési hostie hned v úvodu nás vítá mezi objekty, jako jsou zlatý rám, boty malé i velké, hromádky slámy a samozřejmě v tomto ročníku ikonické kýbly. Promítané segmenty a umírání postavy manžela jsou hudebně doprovázeny akordeonem, který slouží jako plíce, manželovi dokonce poskytl i poslední výdech. My však budeme dychtivě čekat na další projekt s tak mocným zásahem. Děkujeme.
LUCIA JACKOVÁ A DIVIŠ NOVÁK