CVIČME V RYTME - RECENZE

RECENZE ZE ZPRAVODAJE  FESTIVALU JIRÁSKŮV HRONOV 4. 8. 2021

HUBNU, HUBNEŠ, HUBNEME

Inscenace Cvičme v rytme mosteckého souboru Brambůrky nabízí přesně ten typ zážitku, za jakým na Hronov jezdím a jaký není možné potkat v profesionálním divadle (i když už i tam je zejména díky nejrůznějším nezávislým divadelním souborům v tomto ohledu situace utěšenější).

Typ autorského divadla se silným osobním ručením. Včera Alena Zemančíková na problémovém klubu mluvila o autenticitě na jevišti, jejíž nutnou podmínkou je ochota prásknout na sebe i to špatné, co v nás je. Inscenace mosteckých by mohla sloužit jako učebnicový příklad jejích slov. Aktéři se před námi doslova vysvlečou. A doslova zde platí doslova.

Jistě, téma, které si Brambůrky zvolily, je natolik nosné a obsáhlé, že by mohlo být zpracováno mnohem propracovaněji a důkladněji. Daly se excerpovat stohy materiálu o obezitě, hubnutí, zdravém životním stylu, módním diktátu, posedlosti dokonalým tělem, poruchách příjmu potravy atd., které by se staly podkladem pro vyvážené dokumentární divadlo.

O to souboru, domnívám se, ale vůbec nešlo. Inscenace naopak působí jako spontánní výkřik vzniklý z nahromaděné energie a z potřeby kolektivně sdílet zkušenost, kterou máme opravdu nejspíš všichni (znám ze svého okolí snad jen jediného člověka, který se příliš neřeší a má rád i své „nedokonalé“ tělo). Nejedná se taky o žádnou generační výpověď, jak by složení souboru mohlo napovídat. Po skončení představení se o svém zápase s hubnutím v publiku velmi živě bavili mladí, staří, tlustí i hubení.

Soubor zároveň nadchne nejen svým upřímným postojem k tématu, ale taky svojí hravostí, sebeironií, zběsilým fyzickým nasazením (břišáky je po šesti hronovských reprízách budou podle mě bolet ještě v září), zároveň neskutečně sympatickou energií. Zdá se, že jistým režijním rukopisem Pavla Skály, jak jsem během let vypozorovala, je obliba vystavovat herce na jevišti extrémním situacím – bývají poléváni, mazáni, špiněni. Ve Cvičme v rytme našla tato „libůstka“, ať už v hamburgerové bitvě, nebo ve všech těch cvičebních výzvách, ideální smysluplné uplatnění.

Jestli jde v inscenaci především o navození pocitu kolektivního souznění, ať už mezi aktéry na jevišti nebo mezi jevištěm a hledištěm, neznamená to, že se mostečtí alespoň v náznaku nedotknou řady obecnějších a třeba závažnějších témat. Ať je to začarovaný kruh hubnutí a porušování diety a následných výčitek, body shamingu, podílu našich rodičů a nejbližších příbuzných na často nezdravém vztahu k našemu tělu, a je jedno, jestli jsou to zdánlivě „dobře míněné“ věty o prdeli jako štýrskej valach, a nebo naopak o nohách, co jsou jako oteklý nitě. Pobavil mě taky ten věčný paradox maminek a babiček, které nás na jednu stranu neustále kritizují a zároveň neustále vykrmují. „Honzíku, to je teda ale už hodně vysoký tlak, s tím bys měl jít k doktorovi. A dáš si kafíčko a panáčka? A k tomu buchtu, nebo roládu? Upekla jsem obě,“ vpálila na jeden nádech třeba babička mému muži na jedné z rodinných návštěv.

Mezi vším tím legračním běháním a plankováním (konečně jsem pochopila, co mého pětiletého syna tak baví na tom dívat se, jak dělám v obýváku neuměle angličáky a z notebooku na sebe nechám řvát vyrýsovanou cvičitelku „no pain, no gain!“) se pak místy vynořují silné a působivé obrazy. Ať už je to přiznání jednotlivých performerů, kdy si naposledy připadali hezcí (hodně dávno), nebo scéna, kdy jsou potupně nahnáni přede všemi na váhu a výsledným číslem ocejchováni přímo na holé tělo. Skoro katarzní je pak závěrečný obraz, kdy celý soubor radostně a nablble v zářivých trikotech poskakuje v aerobikových kreacích. A dojde k uvědomění, že cvičit nebo jíst zdravě nemá být utrpením, věčným koloběhem odříkání a následných výčitek ze selhání, nutným zlem, ale může to být taky prostě o radosti… z pohybu, ze zdravého těla, z vědomí, že starat se o sebe je výrazem sebelásky a sebepřijetí.

Myslím, že v inscenaci Cvičme v rytme by mohl účinkovat kdokoli z nás. Tedy v případě, že bychom na to měli koule. Já za sebe bych mohla přinést třeba zkušenost, co znamená dělat„jumping jacks“ s povoleným pánevním dnem po dvou porodech, co to jsou strie a povolená kůže, že nespokojení dokážete být úplně stejně s velikostí 44 i 36, o prsou, která tu byla a nejsou, nebo jaký je to pocit, když zhubnete opravdu hodně a třeba na divadelním festivalu vás pak každý den jeden člověk za druhým zahrnuje dobře míněnými, ale rozporuplnými komplimenty typu: „Ty jo, ty vypadáš skvěle. Vůbec nejdeš poznat. To je neskutečná změna! Fakt neuvěřitelný! … teda…ehm… jako ne že bys… předtím… vždycky bylas pěkná, jako, že jo… eee.“ To neustálé srovnávání a hodnocení je v nás prostě zažrané. (A taky bych si dost chtěla zkusit některý ten osmdesátkový aerobikový obleček.)

 

JITKA ŠOTKOVSKÁ

RECENZE ZE ZPRAVODAJE  FESTIVALU JIRÁSKŮV HRONOV 4. 8. 2021

O AUTENTICITĚ

Hovory Problémového clubu se nadále rády stáčejí k tomu, co znamená autenticita v herectví a ve výpovědi – a já se hned takhle zkraje recenze s radostí doznám k tomu, že v těchto ohledech mě dlouho nepotěšilo nic tak moc jako inscenace Cvičme v rytme mosteckých Brambůrků. A taky mě potěšilo, že se k tomuhle formátu specifického výpovědního divadla mostecká parta vrátila, protože mi vždycky přišlo, že právě v tom spočívá její forte. Rád vzpomínám třeba na zuškovou inscenaci pod vedením Báry Gréeové nazvanou Puš Ap – inscenace vlastně na trochu podobné téma vyrovnávání se s vlastním tělem, ovšem konkrétně v období dospívání. Citlivá, vtipná a oslovující (na Hronově, myslím, k vidění nebyla, sám jsem ji viděl na NaNečistu).

Téma (ne)spokojenosti s vlastní postavou a (ne)schopnost se sebou něco dělat je samozřejmě všeplatné a vždy aktuální, ale covidový lockdown je ještě jaksi povýšil. Pro Brambůrky je to téma osobní zcela zjevně, jak jsem měl ostatně možnost sledovat na jejich facebookových profilech plných fotek z běhání kolem mosteckých jezer už řadu karanténních měsíců. Jenomže: to, že je téma osobní, nejenže úspěch samo o sobě nezaručuje, ale dokonce může výsledek zavést k nekomunikativnosti nebo protivné urputnosti. Mosteckým se ovšem ve sdělování tématu podařil velice zdravý mix upřímnosti bez sebedojímání, apelativnosti bez moralizování a inspirace bez vemlouvání.

Je to inscenace plná sebeironie. Úvodní obraz pokryteckého kázání zdravé stravy při souběžném radostném objevování toho, že v burgeru z McDonaldu je kolečko rajčete a dokonce i troška listového salátu, je nesmírně vyvedený – a není v tom sám. Je to inscenace příjemně nadrzlá a přitažlivá tím, co všechno se na scéně na jednu stranu sní (a jak!), na druhou stranu fyzicky vykoná. Ale především je to inscenace, v níž jednotlivé zpovědi, byť jistě nadsazené (nemusíme Mosteckým asi nutně všechno věřit), ani na okamžik neznějí jako naučené a odříkané texty nebo jako konstrukty. Herci jsou tu mentálně i fyzicky přítomni, do jisté míry se obrazně i doslovně obnažují, ale ta důsledná sebeironie zaručuje jistý zdravý odstup, díky němuž dovede oslovit o to silněji. Tenhle zdravovýživově-fastfoodový koktejl se povedlo namíchat opravdu hodně výživně.

 

DISCLAIMER: Tento text vznikl nad sklenkou negroni a nad ciabattou plněnou trhaným hovězím s čedarem a sýrovým chutney BEZ HRANOLEK, zato s rukolou a polníčkem, takže vlastně jakože salát. K dostání v baru BB&C

 

MICHAL ZAHÁLKA