RECENZE - APPLE A KOLÁČ
RECENZE - LOUTKÁŘSKÁ CHRUDIM
MOST POTATO’S MEANING OF LIFE
Monodrama Anny Dobdové Apple a koláč v režii Pavla Skály stvořil zlomek souboru Brambůrky z Mostu. Ocitneme se v něm spolu s hlavní hrdinkou Aničkou, jak se nám představí, v novém bytě, v okamžiku těsně po nastěhování, kdy má věci ještě v sedmi nerozbalených stěhovacích krabicích opatřených tradičními nápisy jako oblečení, koupelna, kuchyň. Z nich pak postupně vybaluje objekty, pomocí nichž nám vypráví příběh o svém
hledání smyslu života. Anička začne vzpomínkou na svou babičku, na společné zážitky z pečení, při kterých si vyprávěly pohádky, např. tu o Sněhurce: a hned vzpomínku a příběh začne realizovat pomocí animace několika jablek, struhadla a kouzelného, resp. kosmetického zrcadla. Děj poměrně rychle nabere hororový obrat, protože většina postav-jablek je postupně freneticky masakrována na struhadle (nejprve myslivec, poté veškero trpaslíků a nakonec i královna). V průběhu vyprávění začne být zřejmé, že se to vše děje zejména proto, že si herečka připravuje materiál na výrobu jablečného závinu. Na rozdíl od inscenace Jabka Hany Voříškové, kde je práce s těstem a jablky silně ritualizována, se Anna Dobdová s ingrediencemi rozhodně nemazlí. Jakmile je hotový štrůdl v troubě (podobnou mimochodem známe z Hrnečkové Karkulky téhož souboru), končí i (poněkud samoúčelná) vzpomínka na babičku. (Zde jen zamrzí, že když performerka náplň závinu sype rozinkami a skořicí, tyto ingredience už nic víc nereprezentují.) Protagonistka nám svěří, že po studiích měla jasný plán se nevracet do Mostu, a proto vyrazila pracovat jako au pair do New Yorku. Zalidní prostor mezi krabicemi rozsypáním jablek z jedné z nich a pokračuje ve svém líčení. Do jejích promluv se začnou vkrádat anglicismy, hledání meaning of life, people watching, a později jsou dokonce celé situace v angličtině. Popíše nám topografii NY, svoji první cestu městem (a šikovně přitom využije kouzla s polaroidem), o něco zmateněji i proč se městu říká The Big Apple, jak tráví svůj volný čas, ale popíše i opakující se povinnosti a harmonogram své práce. Vypráví i o návštěvě ostatních členů souboru, o smutku po jejich odjezdu. Předloží nám seznam věcí, které můžete zažít jen v USA, z nichž ta poslední – návštěva lékaře – jí zanechala dluh $5000. Deziluze z repetitivního jobu vyústí v (pro mě nepochopitelné) spílání
rodičům, kteří ji zaměstnávají. Rozčarování je i námětem předposlední situace, kdy nám Dobdová vylíčí desítku neúspěšných pokusů navázat ve Státech vztah: průběh těchto schůzek je vždy stejný. Ona, červené jablko, oni vždy čerstvě otevřené, pěnící lahve cideru. Vzájemné
setkání vždy vyústí ve one night stand, po kterém o ni muž už nejeví další zájem. Blowjob a čau. „A teď,“ končí Anička, „jsem zpět, v Mostě. Mám kluka, tři práce, abych poplatila dluhy, a vítám vás na kolaudačce. Chcete štrůdl?“ Inscenace je ve své podstatě spíše energický storytelling za pomoci objektové manipulace nežli divadlo animovaných objektů. Nic víc, než je zmíněno, se v něm nestane, ale odcházím s pocitem, že jsem se vlastně dozvěděl o interpretce too much. Narativní linka se občas vine nepochopitelnými zákrutami a chvílemi i přetrhne, ale skákání z tématu na téma udržuje v napjaté pozornosti. Užité prostředky jsou střídmé a ve většině případů opodstatněné, plýtvání jídlem je oproti jiným brambůrkovským inscenacím decentní. Za mě celkově okay, zejména přijmemeli očividný životní trigger warning, že (v jirotkovském duchu)
nedělejte účet bez hostinského, protože život není procházka růžovým sadem, je třeba nestavět vzdušné zámky, sundat si
růžové brýle a spadnout z oblaků nohama na zem, abyste se neprobudili s rukou v nočníku.
IVO KRISTIÁN KUBÁK
RECENZE - LOUTKÁŘSKÁ CHRUDIM
OHRYZÁVÁNÍ VELKÉHO JABLKA
Inscenace mosteckého souboru Brambůrky, které jsem měl doposud potěšení vidět, se rozpadají do dvou linií – jednak klasické pohádky (Hrnečková Karkulka, Perníkajda), jednak autobiografické inscenace ze života členů souboru (Kolik nám zbejvá). Oboje se ovšem mírně prolíná – rámec Perníkajdy vychází ze skutečných osobností interpretů, v Kolik nám zbejvá se zase odkazuje na Andersenovu Sněhovou královnu – a je spojováno sklonem k energeticky intenzivnímu a fyzicky náročnému hereckému projevu, přímému oslovování publika, výraznému zapojení jídla
a pití v jeho konkrétní i metaforické funkci a také k výraznému znečišťování jeviště (v této disciplíně asi Brambůrky nemají v současném českém amatérském divadle konkurenci). Monodrama Anny Dobdové (vystupující v roli Anny Dobdové) Apple a koláč tohle všechno potvrzuje a zároveň osobitě spojuje. První cca čtvrtina inscenace vypadá jako navázání na linii Hrnečkové Karkulky a Perníkajdy, a to až na hraně sebevykrádání/sebecitace. Proslulá pohádka je zde přímočaře převyprávěna s potravinami v roli loutek (konkrétně jde o Sněhurku a sedm trpaslíků s jablky, což se jeví funkčně, ale celkem na první), zapojení trouby je pak přímou citací Hrnečkové Karkulky, jen místo bábovky se tentokrát peče štrůdl. Vše se však rázem utne nečekanou vyvražďovací pointou, kdy nejprve macecha zmasakruje trpaslíky a na oplátku Sněhurka zmasakruje macechu. Než se lekneme, co tento žánrový posun udělá s dětmi, je ze zbytků loutek vytvořen zmíněný štrůdl – a my pochopíme, že to, co v první chvíli vypadalo jako „dvorečkový“ rámec („to jsme si tak s babičkou hrály na pohádky“), bude ve skutečnosti hlavním dějem. Tím dějem je „cesta tam a zase zpátky“, naplňující v zásadě klasické pohádkové schéma „musíš dojít na kraj světa, abys našel to, co máš doma“. Vyhořelá hrdinka, mladá absolventka JAMU, nespokojená se životem v Mostě a Čechách vůbec, odjede až do dalekého a vysněného New Yorku. (Tomu se, jak známo, říká Velké jablko, čímž se pojišťuje tematická soudržnost inscenace – celkem na první, ale funkčně). Hrdinka je velkoměstem nejdřív ohromená, nakonec ale v práci au-pair vyhoří znovu a postupně ji semele anonymita obřího města, drahé zdravotnictví a fakt, že „randění v New Yorku“ je ve skutečnosti nekonečnou šňůrou sexuálních jednorázovek. Nejsvětlejším momentem celého newyorského pobytu je nakonec návštěva milovaných Brambůrek. Tím pádem si Anna vyhodnotí, že je čas se vrátit, najde si v Mostě práci, byt a kluka a na kolaudaci svého nového bydlení nabízí štrůdl. Zní to jako jednoduché štěstí, v čemž koresponduje v této inscenaci obsah s formou – i ta je šťastně jednoduchá. Až příliš, chce se dodat. Spojení „pohádkové“ a „newyorské“ části spoléhá velice na divákovu interpretační vstřícnost. Režie si neláme hlavu ani s množstvím krabic, které působí hodně ilustrativně, ani s důsledným domyšlením jablek jako klíčové rekvizity i symbolu. Do působivějšího obrazu umocní text jen výjimečně, jako když úmorné krájení jablek zrcadlí obdobně úmornou denní rutinu au-pair. (Co mi ovšem přišlo jako pecka, je zobrazení šňůry partnerů na jednu noc šňůrou lahví napěněného cideru, který protagonistka stále znovu dychtivě otevírá a poté nechává nedopitý.) Nicméně ta půlhodinová výpověď o jednom hledání sebe a místa k životu mi přišla i přes formální spornosti jako jeden z nejpříjemnějších chrudimských zážitků. Zejména díky samotné Anně Dobdové, jejíž samozřejmost, uvolněnost, lehkost a kontakt s publikem se mi zdály skoro vzorové.
JAN ŠOTKOVSKÝ